Když si jedete odpočinout na Moravu, ale realita je trošku jiná
Už několik let jezdíme pravidelně na Moravu za burčákem. Ani v roce 2020 tomu nebylo jinak. Rozdíl byl jen v tom, že jsme měli o dalšího člena v rodině více a rozhodli jsme se, že pojedeme vlakem.
Moje babička se rozhodla, že nevyužije služby mých rodičů svést se autem, ale že pojede s námi vlakem. To jsem ale netušila, jaká prima cesta vlakem nás čeká.
NEDĚLE
Vyjížděli jsme brzy ráno z Kladna na Masaryčku do Prahy. Už na Masaryčce jsem myslela, že se otočíme a pojedeme zpět, protože to, co se stalo, prostě jen tak nevymyslíte.
Moje babička pří výstupu z vlaku vypadla na perón. Ano, čtete dobře. Vypadla na perón.
To je konec, říkala jsem si, když jsem viděla jak padá. Okamžitě jsem začala přemýšlet, jestli jí povezeme do nemocnice v Praze nebo jestli se vrátíme zpět do Kladna.
Když jsme zvedli babičku ze země, zjistila jsem, že ty její dvě malé taštičky, které si vezla z domova se slovy, že v nich nic nemá, mají asi 100 kg.
Takže ne jenom, že přehlédla poslední schod při výstupu, ale ještě jí k tomu převážily ty její tašky. A držkopád byl na světě.
Spadla na ruku a zhodnotila, že zlomené to nemá, a že pokračujeme směr Morava.
V mezidobí, kdy jsem zrovna nekontrolovala babičku, se mi o zábavu starala moje dcera, která vždy potřebovala čůrat v nejméně vhodný okamžik. Např. 5 minut před příjezdem vlaku směr Brno na Hlavním nádraží v Praze. A potřeba čůrání v nejméně vhodný okamžik se s námi táhla po celou dobu cesty. Alespoň jsme díky tomu poznali různá zákoutí několika nádraží.
Ve vlaku směr Brno babičce celá ruka otekla (foto vidět fakt nechcete).
Do Velkých Pavlovic jsme dorazili s několikahodinovým zpožděním, protože nám ujely navazující vlaky z Brna, kvůli policejnímu zásahu ve vlaku v Pardubicích, což způsobilo velké zpoždění.
Jakmile jsme dorazili do restaurace, obsluha donesla babičce led, aby mohla ruku ledovat.
PONDĚLÍ
Následující den byla kosa jak nevím co. I deště a větru jsme si užili do sytosti. :-)
ÚTERÝ
Ráno po snídani jsem poslala dceru do pokoje, jestli by mi mohla přinést telefon z nabíječky. O minutu později jsem slyšela, jak cvaknul zámek ve dveřích. Bylo mi jasné, že se zamkla v pokoji.
Jistě. Zvládla to tak bravůrně, že se zamkla na dva západy a zkuste ani ne 3letému dítěti vysvětlit skrz dveře, že ten klič musí otočit dvakrát. Že jen jednou to prostě nestačí. :-D
Chvilku jsem jí říkala, co má dělat, ale neměla jsem na to nervy.
Povolala jsem přítele. Já mezitím vymýšlela, jak budu volat paní majitelce, že asi budeme muset ten zámek vyvrtat.
Přítel naštěstí zachoval chladnou hlavu a dcera po 5 minutách dveře odemkla.
STŘEDA
Odjíždíme domu a konečně svítí sluníčko. Zakazuji babičce cestovat s jakoukoli taškou, takže veškeré věci odevzdává našim do auta.
Cesta domu proběhla naprosto v pohodě. Babička nám z vlaku už nevypadla. Asi proto, že už nesměla vystupovat jako první. Ani dcera neměla potřebu běhat na WC v nejméně vhodný okamžik a neujel nám ani žádný vlak. :-)
Po těchto 4 dnech jsem byla tak vyčerpaná, že jsem z toho omarodila a týden ležela.
Ale nevzdáváme to a příští rok jedeme zase vlakem. Jo, a babička prej jede s námi!
P.S. Babička byla po návratu u lékaře a naštěstí to měla jen naražené, ale i tak si z ní doteď dělám srandu. Kdykoli jedu vlakem, ze kterého nám vypadla, tak jí vždy říkám: „Babi, dneska jsem zase jela tvým osudovým vlakem.“
Lenka